Když je mi smutno, sáhnu po poezii. Samozřejmě jsem si oblíbila celou řadu českých básníků, zejména Holana a Ortena, ale teď se rozkoukávám po rumunské tvorbě. Hodně mě oslovuje Ana Blandiana. Je nejen básnířka, ale zastává nekompromisní občanské postoje, pro které se už několikrát dostala do konfliktu s komunistickým režimem. Iniciovala mj. vybudování památníku obětem totality v Sighetu Marmaţiei. Psát začala v 60. letech, ale měla potíže publikovat, a tak se na nějakou dobu stáhla do undergroundu a prosadila se až po rumunské revoluci v 1989. Několikrát navštívila Prahu na nejrůznější literární festivaly. Pod názvem Řeka s jediným břehem vyšel česky výbor z její poezie v překladu Libuše Valentové (2020). Píše úžasně, je to existenciální a mně srozumitelná poezie. Dotýká se smyslu lidské existence, morálky, lásky i smrti. Tady je malá ukázka:
Modlitba
Podstato všech věcí,
geometrická sféro prázdnoty,
jež touží po naplnění
a stvoření;
cesto, jíž se vchází
do prostoru jsoucího
jen když je vysloven;
dej ať tvá posvátná ústa
jednou vyřknou
ony slabiky,
dej ať mnou proniknou,
ať mě oplodní,
dej ať porodím rostliny co odpovědi
a z nich ať vyrostou
až do výšin svrchovaného ticha
stromy zvuků,
z nichž pak podzim setřese významy.
Kromě poezie píše taky eseje a prózu a vydala i dva svazky fantastických povídek. A když už jsme u té fantastiky, tak bych měla zmínit Horiu Aramă, který psal vědeckofantastickou literaturu. Proslavil se povídkou „Omul care are timp“ (česky „Muž, který má čas“). V románu Țărmul interzis (Zakázaný břeh) se zamýšlí nad následky vědeckotechnického pokroku, které způsobuje lidem vzájemné odcizení. V podobném duchu jsou laděné i povídky ve sbírce Cosmonautul cel trist (Smutný kosmonaut). Mám ráda jeho sbírku Scări la stele (Schody ke hvězdám), i když se mi nečte moc lehko.
Vím, že v roce 2013 vyšla česky antologie angažované poezie několika rumunských básníků, jmenuje se Konec slavnosti, ale je to plné reflexe komunistické éry v Rumunsku, což mě moc nebere, protože jsem to tady nezažila. Ale je tam poučný doslov Libuše Valentové o vývoji rumunské literatury vůbec. Jednou ze čtveřice autorů je i básnířka, esejistika a prozaička Simona Popescu. Jako jedna z mála rumunských spisovatelek se objevuje v zahraničních antologiích a je populární svými literárními experimenty, jakým je třeba kolektivní román Rubik (Rubikova kostka). Mně spíš láká její autobiografický román Exuvii (Svlečené kůže), který se dočkal několika reedic. Už proto, že vedle jiných světových básníků si čte našeho Seiferta, má ráda surrealisty, věnuje se propagaci oneirismu (rumunského literárního směru, který vznikl v době komunismu), a také se nebojí prohlásit, že biflování ve školách zabíjí poezii. Má velmi radikální názory, jak se má učit literatura. Za to rozhodně palec nahoru! Přesně takové lidi posilují nejen moji hrdost na zemi, která se snaží vyškrabat z děsného průseru, ale i vlastní sebevědomí, že člověk nemá mít strach být upřímný a má si jít za svými sny.
Čechům bude asi znám rumunský básník a překladatel Mircea Dan Duță, protože působí jako ředitel Rumunského kulturního centra v Praze a hodně vystupuje se svou tvorbou v knihovnách a na festivalech. Zároveň se snaží představit i další rumunské spisovatele, jako jsou třeba básníci mladší generace Claudia Minela, Mariana David, Radu Nedescu, Costel Sancu a Nicu Nicușor. Já mám ale raději Kristu Szöcs, která pracuje v redakci čtvrtletníku Zona Nouă, zaměřeného na poezii a prózu mladých rumunských i zahraničních autorů. Hned za první sbírku poezie Cu genunchii la gură (S koleny pod bradou) získala několik prestižních literárních ocenění (Cena Iustina Panţi, Cena George Coşbuci) a nominace na Státní cenu Mihaie Eminesca a na titul Básník roku 2013.
Výraznou básnířkou je taky Ioana Nicolaie, která působí jako novinářka a lektorka kurzů tvůrčího psaní (jednou bych se ho docela ráda zúčastnila). Napsala už několik úspěšných sbírek a získala cenu Svazu rumunských spisovatelů. Je celkem překládaná, třeba do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Vyšlo jí taky několik oceněných románů, např. Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), na ty se chystám, ale nejdřív se musím zlepšit v rumunštině, jinak si asi nepočtu. Ioana Nicolaie je takovou průkopnicí ženské tvorby v Rumunsku, protože dosud se oceňovali hlavně autoři. Literární ceny dostávají jen oni, v porotách sedí jenom muži, a literární kritici jsou taktéž hlavně muži. V učebnicích se nepíše o žádné rumunské spisovatelce. Na seznamu k maturitní zkoušce jsou jenom mužská jména – tuším, asi patnáct jmen, tím to končí. Proto vítám, že Ioana Nicolaie je hodně aktivní, vystupuje a propaguje rumunskou literaturu, kde se dá, je hodně vidět, i na sociálních sítích.
Koho tohle moje vyznání, které nechtěně sklouzlo k povídání o rumunské literatuře, kterou teď pro sebe objevuju, zaujalo, tak mu vřele doporučuju tenhle cyklus autorských čtení a rozhovorů v češtině:
https://www.mac365.cz/rumunska-citanka/s1201 (12 dílů Rumunské čítanky)
Comments