Už jsem se přiznala, že babička je banátská Češka? Kdyby nebyla, žilo by mi tu opravdu těžko. Mluví totiž obstojnou češtinou a hrdě přiznává, že je rozená "Pospisilova". Bez ní bych se zpočátku vůbec s nikým nedomluvila. Banát je vůbec zajímavý region a zajímá už několik století nejrůznější výzkumníky, sociální antropology nevyjímaje. Však to taky bylo téma i mojí bakalářky a už jsem se chystala odjet do terénu, když z toho ze zdravotních důvodů sešlo. No a teď jsem v terénu vlastně pořád :-) A vím o Banátu první poslední. Kdo to neví, Banát je oblast na hranici se Srbskem a Maďarskem. Před téměř dvěma sty lety byl úplně liduprázdný a říkal si o osídlení. První Češi sem přišli v roce 1823 a dá se říci, že naletěli místnímu obchodníkovi se dřevem, který potřeboval nové dělníky na vytěžení lesa a nasliboval jim hory doly. Čechy nalákal na polnosti i dobrý výdělek, ale skutečnost byla nakonec jiná. Jenže když do Rumunska přišli z takové dálky se všemi saky paky, tak se už usadili a bylo to. Dalších padesát rodin přišlo z Česka do Banátu v roce 1863. Tentokrát jim zase naslibovala vrchnost, že když se sem vystěhují, promine jim na deset let vojenskou službu a daně. Na to tehdy kývl i babiččin pradědeček. Odešli celá rodina a nějak se tu rvali s přírodou, až ji přeprali.
Banát byl v roce 1919 rozdělen mezi Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a maličká část připadla Maďarsku. Tak si to asi umíte představit, jak náročné bylo tohle mnohonárodnostní společenství udržet poklidné. Ale právě české kořeny je udržely pohromadě. V současnosti tu žije kolem 2000 obyvatel mluvících česky. Ale čas jakoby se tu zastavil. Pracovní příležitosti tu jsou minimální, a tak mladí lidé odcházejí pryč, do velkých měst, nebo se vrací do Čech (což usnadil vstup Rumunska do EU v roce 2007). Původní české vesnice se postupně vylidňují. Třeba v Gerniku, odkud je i moje babička, žilo v obci v roce 1937, kdy se narodila, celkem 1400 Čechů, v roce 2000 už to bylo jenom 559 Čechů a dnes jen asi 350 Čechů. Pořád se tu ještě všichni místní obyvatelé učí do 10 let věku jak rumunsky, tak i česky, ale lidé mezi sebou mluví výhradně jen česky, proto taky umí babička tak dobře:-) Ale ona přiznává, že byla ráda, když se provdala za dědečka a mohla za ním odejít do Petrosani. Pracoval tehdy nedaleko v Baia Nouă (přezdívané „Ujbányje“), kde se těžil antracit, a není bez zajímavosti, že některé části technického vybavení dolu pocházely z Československa. Potkali se v magazínu (to je výraz pro obchůdek se smíšeným zbožím), slovo dalo slovo a brzy byla svatba.
Život je tu totiž dost tvrdý. Babička musela od rána do večera pracovat na poli a a obstarávat domácí skot (měli koně a krávy) a slepice. Zimy jsou tu obzvlášť dlouhé a tuhé. "Jen sedíš u kamen, pořád jenom přikládáš, a když nepřikládáš, tak odhrnuješ sníh, co pořád padá," vypráví babička. Kromě idealizovaných představ o české domovině si odtud odvezla spoustu receptů na česká jídla, zároveň ráda vaří takovou místní specialitu v rumunském stylu - říká tomu šármí, je to plněný zelný list mletým masem (podobně jako plněná paprika) s domácí smetanou. Dlouho se tu uplatňovaly zásady tradičního zemědělství bez mechanizace, které je šetrné k místní přírodě, takže zůstala zachovaná a roste tu třeba spoustu vzácných rostlin, takže botanik by tu byl jako v ráji. Vidět se tu ještě dají koňské povozy, ale i fůry sena, které táhnou voli. Jestli to někoho fakt víc zajímá, tak doporučuju fotky Ivo Dokoupila z Člověka v tísni, který místní život dlouhodobě mapuje. Tuším, že získal i nějakou cenu v prestižní soutěži Czech Press Photo.
I když i tohle už se pomalu mění. Paradoxně za to může projekt Člověka v tísni na pomoc rumunským krajanům, který je financován z vládního rozpočtu i z darů příznivců a přátel českých vesnic. Cílem bylo zachovat unikátní české komunity a zlepšit životní podmínky našich krajanů, vč. vytvoření pracovních míst ve vesnicích nebo v jejich okolí. A také se zaměřuje se také na šetrný cestovní ruch, takže turisté bydlí přímo v domácnostech u krajanů, zajišťuje se lepší údržba turistických tras, informačního systému anebo pronájem koní. Jenže v tom je právě kámen úrazu. Chtěla jsem původně na projektu pracovat, jenže jsem vyhodnotila, že vlastně není dobrý. Původní tradiční způsoby orby nahradily je traktory. Dorazily tam pračky, ledničky, televize a hlavně mobily. Místní se raději věnují turistům, než by měli jít na pole. Jak se říká, cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly :-(
A ještě něco Banát proměnilo - je to nová vlna osidlování, a to hlavně Čechy, kteří si tu pořídí nemovitost a jezdí sem pak na chalupu, nebo i časem bydlí nastálo. Zatímco v ČR by je venkovské stavení vyšlo na několik milionů, tady jim stačí pár tisícovek. Nepotřebujou si brát hypotéky. Jsou naprosto svobodí, mají tu klid, nedotčenou přírodu, vlídné sousedy - co člověk chybí ke štěstí, že? Vysedávají pak na zápraží, zírají do krajiny a do baráku si cpou moderní kuchyně, záchody a sprchy. Zvenčí stará známá idylka, domečky jak z pohádky, uvnitř zbastlenina a nevkus. Tak to aspoň říkají příbuzní, co v Gerniku zůstali a občas babičce dají zprávu, jak se jim vede. Naposledy se byla doma v Banátu podívat v 70. letech ještě za Ceauşescu a byla to tak strastiplná cesta i zážitek, že by se už nikdy nevrátila.
Banát ovšem láká klasické turisty baťůžkáře. Jednotlivé vesničky spojují turistické trasy po zajímavých místech jako jsou jeskyně, vodních mlýnků a krasových kaňonů. Je zde nedotčená příroda, vždyť Banát leží na úpatí rumunských Karpat a řada turistických cílů vede nad úchvatnou Dunajskou soutěskou. Patří k nim jezero Dracului, Rovensko, jeskyně Vranovec, okolí Svaté Heleny (to se jde kolem větrných elektráren!), vodopád Susaru, soustava dřevěných vodenic (vodních mlýnků) v údolí Rudăria a další. Velkou atrakcí je Decebal Mraconia - 55 m vysoká skalnatá socha v dunajské zátoce Mraconia, která znázorňuje Decebala, posledního dáckého krále (vládl r. 87-106) a navrhl ji rumunský podnikatel, spisovatel a historik Josif Constantin Dragan - no řekněte, nepřipomíná vám to scénu z Pána prstenů, kterak společenstvo připlouvá po Anduině do Gondoru? Že by Tolkien navštívil Rumunsko? Jistěže ne, vtip. Ovšem vypravíte-li se v Banátu na výlet, nečekejte dokonalé turistické značení jako u nás v Čechách! Dá se tu snadno zabloudit, a tak místní ochotně turistům radí, nabízejí ubytování i pohoštění. Kromě rad můžete klidně vyfasovat slivovici nebo třešňovici, dát si české pivo (oblíbený je tu Kozel) nebo kávu, ochutnat místní kozí sýr.
Inu, nikdy neříkej nikdy, tak se třeba někdy do Banátu vypravím, třeba jen jako ta blbá turistka. Zajdu na babiččino oblíbené místo u Kulhavé skály, položím tak kytičku z květin, které se jinde na světě nesmí trhat a zazpívám nějakou písničku. Nebo sepíšu rodinnou historii, která je spletitá, i když je fakt, že o banátských Češích už toho bylo napsáno dost (třeba komiks Češi v Banátu ze společné dílny české autorky Petry Dobruské a rumunské výtvarnice Ileany Surducan nebo Přenesená krajina Pavla Kováře). Těžko přijít s něčím novým, ačkoliv každý život je jedinečný a osudy našich předků jsou nesmírně poučné. Jen jim málo nasloucháme, a tak děláme stejné chyby a nevážíme si darů, které od života dostáváme. Taky jsem to tak dřív měla. Ale zásadní změna perspektivy mi to pomohla pochopit. Nezáleží, kde žiješ, ale jak žiješ. A já musím ujít ještě dlouhou cestu, než zase vyjdu z temné jeskyně na světlo. A až se to stane, dočkám se nádherného výhledu na sluncem ozářené zelené svahy, poseté roztomilými ovečkami, nahoře vyhřátá salaš a dole bude zurčet říčka úzkým údolním korytem. Tak se i mně splní věčný hraničářův sen o návratu domů.