O rumunské kuchyni

Rumunská kuchyně je pestrá a velmi chutná, pokud máte rádi zeleninu, hlavně rajčata, papriky, zelí a lilek, a samozřejmě maso. Celá kuchyně stojí na mase, a to nejen vepřové, hovězí, telecí, ale i kozí a skopové maso, které je fakt často (třeba na Velikonoce se servíruje Drob de miel - jehněčí vnitřnosti). Na jihu se jedí ryby a slávky. Trochu mi vadí, že tady vaří všechno na kaši - ty jejich pomazánky a zakusky (zacuscă) jsou vesměs dušená zelenina nebo zelenina s houbami či fazolemi, rozvařené tak, že se dá roztírat na chleba. Všechno je to trochu na jedno brdo, ale co se nedá upřít, je ryzost místních potravin. Žádné náhražky, všechno je opravdu z původních surovin, hodně připravované doma, ale i ty koupené jsou celkem kvalitní.

Tak přiznám se, že místní uzeniny mi nikdy nezachutnaly, ale mají výraznou chuť, to se jim upřít nedá - z každého kousku je cítit maso. Dobrý je salam de sibiu, podobný uheráku. Zamilovala jsem si sýry, zejména brynzu, která se tu ale nejí s haluškami jako na Slovensku - mimochodem, slovo brynza je rumunského původu, to se moc neví. Dá se tu koupit skvělá brynza, hlavně na trhu, kde se prodává v ovčím žaludku. Nojo, nedělám si srandu! Co ale opravdu nejím, je Mujdei, sice se říká, že je to "národní" jídlo, ale já to fakt nedávám. Mujdei je strašně pálivá omáčka z rozemletých stroužků česneku aoleje a dává se k masu a taky k rosolu (povařené maso s brambory a zeleninou). Silný česnek ale úplně přebije chuťové pohárky, takže všechno vlastně chutná stejně. Celkem to chápu v dřevních dobách, kdy asi byla chuť i čerstvost masa všelijaká a při té vší bídě si lidé dělali kdejaké zvíře, ale dnes to považuju trochu za přežitek. Jenže tradice je tradice.

Jak taková večeře může vypadat, ukazují mnou pořízené fotografie. Něco jsem nafotila i na dřívější oslavě dragobete. Rumuni jsou totiž velmi pohostinní, a když vás pozvou na návštěvu či přímo na večeři, hladoví rozhodně neodejdete. A o slavnostních příležitostech, jako jsou svatby, křtiny nebo oslavy narozenin, to platí dvakrát. Vždy je plný stůl. Kouzlo je v množství menších jídel, jejichž příprava je někdy snadná a jindy si žádá i několik hodin. Pokud jde o maso, oblíbila jsem si celkem mititei (mici), takové válečky z mletého masa, které se grilují (něco jako čevabčiči), když si k tomu člověk dá nějakou tu omáčku, hořčici nebo krémový sýr, tak je to docela pochoutka. Dobrý je i limbă cu măsline (hovězí jazyk) nebo ostropel (kuřecí maso v rajčatové omáčce). Potěší i plněné papriky mletým masem, rýží, cibulí a kořením (ardei umpluţi), protože jsou na rozdíl od většiny rumunských jídel lehké. Občas se dělá musaka, protože babička má ráda Řecko.

V létě bývají k večeři spíše lehčí jídla - oblíbený je tu hodně sýr telemea, který připomíná balkánský sýr, obvykle je dochucený sušenými rajčaty a pažitkou. Pažitku je potřeba spotřebovávat, jinak přeroste, a tak se sype na všechno, co se dá. Samozřejmě nemůže na stole chybět čerstvé ovoce! Tradiční přílohou, která se podává snad ke každému jídlu, je mămăligă - něco jako kukuřičná kaše, podobná polentě, považovaná za rumunský národní pokrm - ale přiznávám, že se umí po nějaké době přejíst - takže máme obyčejné pečené brambory. Babička je banátská Češka, a tak mi v tomhle celkem rozumí. Mămăligă se tradičně podává s brynzou a kysanou smetanou (smântână), nebo se rozmačká do mísy horkého mléka (no fakt). Paradoxní je, že původně šlo o jídlo chudých rolníků, které nahradilo chleba, a dnes ji nabízejí v restauracích jako předraženou „specialitu“.

Co tu mají fakt úžasné, je chléb. Je nadýchaný, chutný, křupavý a dlouho vydrží. Peče se ve zděné peci, a kdo ji nemá, může si zajít do komunitní. I když je fakt, že je z toho víc turistická atrakce, a uspěchaná rumunská žena udělá totéž, co každá na celém civilizovaném světě - koupí ho hotový v obchodě. Pokud ovšem přijde včas a ještě nějaký v pekařství mají. Ve velkém městě to takový problém není, ale v hůř zásobovaných místech to připomíná českou socialistickou realitu na venkově - pečivo jenom na objednávku, jinak nic. A co že si dát na ten výborný chléb? Všude doporučují salată de vinete –pasta z grilovaného lilku, slunečnicového oleje a cibule, má takovou unikátní uzenou chuť, ale já jsem zjistila, že super jsou místní paštiky (tahle je myslím z perličky a medu).

Co ale musí na menu naší večeře být, jsou babiččiny sarmale (zelné nebo vinné listy plněné kořeněnou směsí mletého masa a rýže – tohle jídlo se v různých variantách vyskytuje na celém Balkáně), protože je na ně strašně pyšná. Pravý Rumun si je samozřejmě poleje kyselou smetanou, na mě je to kyselé až dost, takže obvykle sním jeden závitek ze slušnosti. Vrcholem kyselosti je Ciorbă (čorba = hustá polévka), která je už nakyslá sama o sobě, ale dochucuje se citronem nebo šťávou z kysaného zelí a ještě se do ní přidává borș (zkvašené otruby), pak se zakápne lžicí kysané smetany a posype libečkem...No, zvykala jsem si dlouho. jinak čorby je několik druhů: Ciorbă de perişoare (pálivá s masovými knedlíčky), ciorbă de burtă (dršťková polévka s česnekem) - ta je nejpopulárnější a Ciorbă de legume (ze zeleniny).

Když můžu, tak si tu smetanu do jídla nedávám. Mám raději guláš z hovězího masa (tocăniță) - posuďte sami, nevypadá špatně. Samozřejmě je v něm lilek, kousky rajčat, mrkev, paprika a spousty cibule... Jelikož je to spíš maďarské jídlo a lidi jsou obzvláště tady, kde žiju, hrozní patrioti, tak si guláš moc nedělají, nebo se k tomu spíš nepřiznají, ale každý známe tu situaci, kdy je nutné nějak spotřebovat zbytky, nebo rychle uvařit ve stylu "co dům dal". Sousedství s Maďarskem se prostě nezapře, což se dá poznat právě na té „kotlíkové” úpravě jídel. Základem teplého jídla je vždy jídlo typu polévka, guláš nebo kaše.

Rumuni milují covrigi, to jsou takové preclíky, sypané solí, mákem či sezamem, někdy jsou plněné marmeládou, jindy tvarohem nebo slanou náplní. Je to takové „pouliční jídlo“, co si dáte, když potřebujete rychle zahnat hlad. Podobně fungují taky pateuri, takové slané šátečky plněné sýrem nebo masem, prodávají se v pekařství. Já si ke kávě navykla něco malého zakousnout, tady zrovna vidíte tradiční chalvu. Mlsat se tu dá hodně věcí, všichni tu milují rahat, ale mně moc k srdci nepřirostl. Ani samostatně, ani v koláčích, kam se často přidává. Mám raději ty jejich papanaşi, smažené koblihy polité marmeládou a - jak jinak - kysanou smetanou (ale tady je fakt dobrá). Výborný je taky cozonac s rozinkami, kandovaným ovocem a ořechy. V Rumunsku můžete narazit i na náš trdelník, ovšem tady mu říkají kürtöskalács a maličko se liší těstem. Skutečnou ňamkou je plăcintă (tvarohový koláč), jí se teplý a obvykle se zdobí rahatem nebo marmeládou.

Co se týká nápojů, tak nejvíce se tu pije víno, které je tu hodně silné a sladké, suché tu moc neseženete. Rozšířené je červené, bílé i růžové. Někdo si víno míchá s minerálkou. Rumunsko má údajně 300 000 hektarů vinic, nejoblíbenější jsou vína z oblasti Cotnari. Mladí lidé pijou tolik moderní coca colu nebo pivo Ursus. Tradičně se tu pije hlavně palincă, dvakrát destilovaná pálenka z ovoce, velmi silná (60 %). Ze švestek místní pálí rumunskou verzi slivovice (tuică) a celkem ujde, zvlášť když bolí žaludek. Dědeček si občas rád přihne – babi to ale nerada vidí. V létě, když je horko, přijde k chuti mazgram, sladká ledová káva.

A na závěr trochu kulinářské inspirace. V Bukurešti funguje podnik s názvem Count Dracula Club, kde můžete ochutnat pokrmy „draculovské“ (neboli transylvánské) rumunské kuchyně. Při poslední návštěvě hlavního města jsme s kamarádkou navštívily jiný podnik, tady bychom sáhly dost hluboko do kapsy. Mají tu úžasnou atmosféru, danou tak trochu i stylovou výzdobou – jeden sál je lovecký, druhý středověký a třetí transylvánský, kde nechybí krev na stěnách. A pak jde samozřejmě o nabídku, protože na menu nechybí speciality z bažantích, kamzíčích, losích nebo medvědích tlap, které údajně miloval hrabě Drákula. Zapít to můžete speciálním upířím vínem, co se barvou a hustotou podobá krvi. Po půlnoci začíná pravý zábavní program, rozezní se totiž smuteční hudba, slyšíte vrzání víka rakve a z ní povstane Drákula, který pak děsí hosty – když se jim pokouší prokousnout hrdlo. Nic pro slabé povahy, což?